Jak poznat, že se ve vztahu příliš přizpůsobuji?

Taky se ve vztahu příliš přizpůsobujete? Kolikrát ustoupíte, raději nic neřeknete, hlídáte partnerovu reakci – a pak už vlastně ani nevíte, co chcete Vy sama?

Na sezení přišla Alice a byla moc hezká. Na první pohled sebevědomá, veselá žena.

Když ale začala vyprávět, co ji přivedlo, její výraz se změnil. Mluvila o svém několikaletém příteli a o vnitřním boji, který v sobě vedla. Popisovala, čeho si u sebe všímá a jakou bolest jí to přináší.

Říkala, že s těmi nejbližšími „to“ bývá nejbolestivější. Že se kolikrát slyší říkat „ano“, ale uvnitř to tak necítí. Že v diskuzi často ustoupí, i když vlastně neví proč. Že někdy raději nic neřekne nebo hlídá, „co partner na to“, co sama říká nebo dělá.

Byla z toho už tak vyčerpaná a neměla se za to ráda, že si připadala sama sobě cizí. Vnímala to jako zradu na sobě. A to prý bolelo snad nejvíc.

Točila se zkrátka v kolečku bolesti a emocí, ze kterého se jí nedařilo nějak smysluplně vystoupit.

Tak jsme začaly pracovat. A to, co se postupně ukázalo, Alici překvapilo.

Ukázalo se, že na náladu druhých byla napojená téměř okamžitě. Zachytila tón hlasu, výraz, drobnou změnu atmosféry, někdy ještě dřív, než si druhý vůbec uvědomil, že se v něm něco děje.

Jenže daň, kterou za tuhle citlivost platila, byla vysoká.

Ve chvíli, kdy se napojila na druhého, ztrácela spojení sama se sebou.

Tak víte, jak se dneska říká – byl to zkrátka její dar. A vlastně prokletí zároveň. Ta citlivost byla její silná stránka. Jenže ji stála kontakt se sebou.

A pak přišlo další důležité zjištění.

Ukázalo se, že nebylo potřeba ukončit vztah, aby se „osvobodila“. Že jí její svobodu vlastně nebral partner. Ztrácela ji ve chvíli, kdy automaticky opustila samu sebe a začala se řídit tím, co cítil, chtěl nebo očekával ten druhý.

Já vím, zní to skoro jako klišé 😊.

Jenže rozdíl je mezi tím něco vědět – a mezi tím zachytit to přímo ve chvíli, kdy se to děje.

A právě to se Alice postupně učila.

Začala si všímat toho okamžiku, kdy její pozornost opouští ji samotnou a přesouvá se k druhému. Kdy začne kontrolovat jeho výraz, tón hlasu, reakci. Kdy se v ní objeví nutkání ustoupit, souhlasit nebo raději nic neříct.

A jakmile ten okamžik začala vidět, mohla v něm začít dělat něco jinak.

Zastavit se.

Zjistit, co skutečně cítí ona.

Co chce ona.

A teprve potom reagovat.

Ale nenechte se zmást. Když se to takhle vypráví, vypadá to skoro jednoduše. Ve skutečnosti za tím byl velký kus vnitřní práce.

A výsledek?

Fakt dobrej 😊.

Ne že by Alice už nikdy nesjela do starých kolejí. Ale dnes pozná, že v nich je.

A hlavně už ví, jak z nich ven.

Možná se v Alici poznáváte. Možná také znáte tu zvláštní chvíli, kdy ještě před pár vteřinami víte, co chcete – a pak se podíváte na partnera, zachytíte jeho výraz, tón hlasu, možná jen drobné napětí… a najednou už si tak jistá nejste.

Právě tam se to děje.

Ještě před tím „ano“, které jste vlastně říct nechtěla. Ještě před tím, než ustoupíte. Ještě před tím, než si znovu řeknete: Proč jsem to zase udělala?

A právě na tohle místo se můžeme podívat při Energetickém čtení.

Ne až na to, co jste zase řekla nebo udělala. Ale na ten okamžik těsně předtím – kdy sama sebe přestanete slyšet a začne rozhodovat něco jiného.

A když ten okamžik uvidíte, můžete ho začít měnit.

Objednat se na Energetické čtení můžete na renatasafrova.cz.