Jak jsem se klaněla matce

V jednom svém životním období, a není to tak dávno, jsem si uvědomila, jak i já jsem ovládaná stíny svého dětství, a po pravdě řečeno, moc se mi to nelíbilo.

Ale ať se to člověku líbí nebo nelíbí, na situaci to stejně nic nemění.

Po důkladném prozkoumání vzpomínek v mojí mysli, jsem dospěla k velmi jasnému závěru, a ten zněl, že moje matka je tou hlavní příčinou mého nešťastného života. Rozumějte, jsem velmi dobře životaschopná; z dětských střevíců jsem už dávno vyrostla, prožila šťastné i méně šťastné chvíle, vdala se, porodila dceru, rozvedla se, hledala štěstí a nakonec se znovu vdala.

Jakmile jsem zaměřila pozornost na téma Matka a dopady její výchovy v mém životě, chopil se mě vztek i zuřivost, který jsem přetavila do věty: „No jasněěěěěěě, kdyby to tenkrát bylo jinak, kdyby ona byla jiná, kde já už dneska mohla být.“ Čímž jsem svůj vztek a zuřivost, jak se patří, oprávnila, což mi sice přineslo pocit zadostiučinění, ale v žádném případě ne úlevu, po které jsem tak prahla.

A protože jsem hlavinka otevřená, začala jsem se pídit, jak se věci mají, jaké názory v oblasti výchovy a jejich dopadů na dítě v rámci oficiální scény i v alternativních zdrojích dnes panují, a jak si tedy se svým trablem z dětství poradit.

Volné informace jsou rájem nejen pro intelektuály. Mnoho názorů, mnoho zkušeností, mnoho cest jak se dobrat k odpovědím. A já je chtěla. Tou dobou jsem procházela výcvikem v rodinných konstelacích a jedna z technik, kterou jsme se učili a následně pozorovali její dopady ve svých životech i životech klientů, bylo vyjádření úcty svým rodičům, něco ve smyslu: „Já jsem malý a ty jsi velký. Děkuji ti.“, doprovázené hlubokou uctivou poklonou.

Vyjádření úcty poctivou poklonou na správném místě, má velkou moc. Nastoluje to mnohdy řád a osvobozuje duše od bolestí.
A jelikož i já jsem se chtěla uzdravit (=zbavit bolesti, vzteku a zuřivosti), nelenila jsem, a doma „trénovala poklonu za poklonou“, s nadějí, že moje utrpení vzteku již brzy skončí.

Ač mi to připadalo k nevíře, můj vztek místo, aby se přiměřeně umírňoval, či zmizel úplně, tvrdošíjně setrvával a dělal mi nevyžádaného společníka. Já jsem ale vytrvalá. Opět jsem nelenila, a dokola a dokola jsem poklony praktikovala s vidinou brzkého úspěchu. Nutno říct, že bez valného úspěchu, neboť můj společník byl vytrvalý taky.

Dobrá, řekla jsem si jednoho dne, tudy cesta pro mě zřejmě nevede. Hledala jsem dál, zkusila vyjadřování vzteku, přivlastňování vzteku, pouštění vzteku, malování vzteku, ale ať jsem dělala, co jsem dělala, on se mě stále držel.

Dobrá řekla jsem si znovu, takhle to pro mě úplně nefunguje. A v hlavě se mi rozsvítila otázka: „Co mám udělat, abych svůj vztek usmířila?“.

A odpovědi začaly přicházet. Mezi prvními jsem si odpověděla na otázku: „Byla bych jiná, kdybych měla jiné rodiče? “. Zahloubala jsem se pro odpověď. „Ne“, zaznělo zevnitř mě. To bylo docela překvapivé zjištění, zcela v rozporu s mým dosavadním nastavením. Ale ještě jsem to nechtěla vzdát, hledala jsem viníka, protože jsem stále nevěděla, jakou roli zastává vztek v mém životě.

Další rozsvícenou otázkou bylo: „Kdo je zodpovědný za to, jak se cítíš, vnímáš, jak žiješ?“. Na tuhle otázku se mi, kdoví proč, neodpovídalo lehce. Přece jen jsem se ještě nechtěla vzdát, ale hradby mých starých přesvědčení začaly praskat.

A pak následovala další: „Kdo je tedy zodpovědný za tvůj život?“. Tady už nebylo místo na kličkování. „Já“, přiznala jsem neochotně a tak ještě trochu nevěříc. „ JÁ“.

A tady, na tomto místě, započala změna.

Pochopení, že já sama jsem zodpovědná za svůj život, mně otevřelo dveře k léčení.

Postupně jsem osvobodila svoji matku z role, kterou jsem jí přisoudila, a už tím mi bylo lépe, a náš vztah se proměnil. Začala jsem poznávat svůj vztek a rozeznávat informace, které mi přinášel. Pochopila jsem, že je to posel přinášející důležité informace, začala zkoumat, co mě učí o mých hranicích, o tom, jak s nimi zacházím, nebo jak se jich dotýkají druzí. Postupně si k němu nacházím víc a víc cestu, cením si jeho informací, učím se ho chápat. A protože vidím, jak o mě pečuje, hluboce se mě to dotýká, a já cítím převelikou vděčnost. A protože je tomu tak, s hlubokou úctou se před ním, zcela dobrovolně, skláním.