Árest

Odkládání věcí stojí spoustu sil. Nevěříte ? Vím to, ověřila jsem si to na vlastní kůži. Taky to občas dělám, když se mi do něčeho nechce a k tomuhle závěru jsem nakonec došla.

Ono něco odkládat není jen tak, mnozí si neuvědomují, že je to velmi energeticky náročná disciplína, a že jedinec vydává spoustu energie na to, aby odkládanou věc vymýtil ze své mysli, nebo aby vymyslel důvod, proč to nemůže udělat, a ještě přesvědčil sám sebe o závažnosti tohoto důvodu. Takže on se vlastně nefláká, ale svým způsobem opravdu dře. A to nemluvím o průběžných výčitkách svědomí, že to ještě neudělal.

Pokud totiž vím, že je na místě něco udělat, něco vykonat, něco dokončit, někam zavolat, něčemu čelit, a že už včera bylo pozdě, tak potlačováním toho něčeho, co už má být dávno hotovo, vydávám srovnatelně tolik energie jako tažný vůl při přepravě nadrozměrného nákladu a v souladu s tím, se pak taky tak cítím.

Vytvářím tak sama sobě osobní vězení, kde jsem současně vězněným i věznitelem, obětí i pachatelem a únikový klíč k tomuto únavnému žaláři je jenom jeden. Zvednout se a udělat to, co má být uděláno. To je ten okamžik, kdy ze svých beder shazujeme váhu odkládaných úkolů a do myslí se nám začne pomalu po špičkách vkrádat pocit uspokojení z překonání sebe sama a z dobře vykonané práce.

Vím to, protože jsem to už párkrát zažila.

Prokrastinace = osobní vězení (arest)